Reklama
 
Blog | Štěpán Černoušek

Natálie Gorbaněvská v Zemanově medvědím objetí

Prezident Miloš Zeman v souvislosti s krizí na Ukrajině v poslední době nabourává postoj Západu k politice Vladimira Putina. Popřel přítomnost ruských vojáků na Východní Ukrajině, vyzval ke „smíření se“ s anexí Krymu a ke zrušení sankcí, Putinovu politiku obhajoval na propagandistické seanci ruských oligarchů na Rhodu, kritizuje české diplomaty obhajující evropskou linii na Ukrajině. A dalším krokem v řadě bude... vyznamenání Natálie Gorbaněvské. Jak toto rozhodnutí vnímat?

 

Natálie Gorbaněvská si nejvyšší české vyznamenání bezpochyby zaslouží, stejně jako všichni ostatní, kteří za projev solidarity s Československem během agrese Moskvy v roce 1968 obětovali studium, zaměstnání, svobodou, život. Bylo nám ctí spolupracovat a přátelit se s Natálií v posledních pěti letech jejího života. Během nich si získala naše srdce, stejně tak srdce velké části české veřejnosti.

K naší radosti se v České republice Natálii dostalo během těch posledních pěti let široké pozornosti – účastnila se řady čtení, besed, poskytla množství rozhovorů a konečně se také podařilo vydat český překlad její knihy Poledne – stěžejního svědectví o protestu osmi statečných na Rudém náměstí proti invazi v srpnu 1968. Její náhlé úmrtí před rokem dojalo řadu lidí a přimělo je k reflexi, zda Česká republika dokázala projevit dostatek vděku těm, kteří se nás zastali v době sovětské invaze. Vznikl spontánní památník, kam lidé přicházeli zapálit svíčku, proběhl veřejný vzpomínkový večer s mnoha přáteli a obdivovateli a nadále je lidmi připomínána, až ikonizována. Loni, měsíc před smrtí Natálie, ji Zeman vyznamenat ještě odmítl. Nyní se rozhodl ji udělit řád Bílého lva in memoriam. Rozhodnutí, proti kterému na první pohled není co namítnout.


Natálie Gorbaněvská při návštěvě Prahy v červnu 2008 (foto šč)

Reklama

Ovšem ve světle nedávných kroků Miloše Zemana v nás toto ocenění vyvolává rozpaky. Zemanovy postoje obhajující současnou ruskou agresi a okupaci části Ukrajiny jsou totiž v naprostém protikladu s těmi, které celoživotně ctila Natálie Gorbaněvská, které ji přivedly protestovat na Rudé náměstí proti obdobné ruské agresi a okupaci v roce 1968 a za něž pykala roky na psychiatrických léčebnách. Ten rozpor je tak silný, že nás nutí psát tyto řádky.

Když byl Miloš Zeman před dvěma lety zvolen českým prezidentem s  podporou ruských firem a na Rusko orientovaných podnikatelů či lobbistů, často s pochybnou pověstí, vyvolalo to v nás velké obavy, jakým způsobem bude svým sponzorům a rádcům jejich investici oplácet. Tyto obavy byly do jisté míry vyrovnávány silným Zemanovým proevropským směřováním, které působilo sympatickým a svěžím dojmem v kontrastu s extrémně euroskeptickým postojem jeho předchůdce. Neuměli jsme si však v době symbolického vyvěšení evropské vlajky na Pražském hradě představit, že by časem Česká republika pod Zemanovým vedením měla v Evropě sehrát roli Putinova trojského koně.

Proputinovská servilita

Zemanovo protěžování ruského kapitálu a vlivu do strategických energetických projektů v Čechách bylo jen mírnou předehrou jeho servilního přístupu k putinovskému Rusku v souvislosti s jeho současnou snahou o destabilizaci Ukrajiny. V souladu s moskevskou linií propagoval federalizaci Ukrajiny a po anexi Krymu se nechal slyšet, že by se Evropa měla s ruskou okupací části Ukrajiny smířit, když dle jeho slov „Krym Ukrajině nikdy nepatřil“.

Na titulní stránky českých i zahraničních médií se dostal Zemanův dubnový výrok vyzývající k použití vojenské síly Evropy a NATO vůči Rusku v případě jeho další teritoriální expanze na východ Ukrajiny. Většina médií si jej vykládala jako odvážný „jestřábí“ postoj hlavy státu, který sám měl neblahou zkušenost s „internacionální pomocí“. Jak se však brzy ukázalo, Moskvou založené a podporované milice „separatistů“, jejich vyzbrojování nejmodernější zbrojní technikou, samotní ruští vojáci operující na ukrajinském území, stejně tak jeho intenzivní bombardování z Ruského území, nezapadly do Zemanovy definice „teritoriální expanze“ a zachovávají jej chladným. Jeho výroky odmítající ruskou vojenskou přítomnost na Východní Ukrajině na summitu NATO počátkem září, odporující poznatkům spojeneckých bezpečnostních expertů, českého ministerstva zahraničí, nezávislých novinářů apod., vyvolaly rozhořčení i výsměch ze strany našich evropských spojenců.

Dalším milníkem Zemanovy podpory Putina byla jeho účast na konferenci „Dialog civilizací“, pořádané koncem září na Rhodu ruským oligarchou Vladimirem Jakuninem, Putinovou pravou rukou a jedním z těch, proti komu cíleně mířily nedávno zavedené sankce. Zatímco ostatní hlavy demokratických států řešily ve stejnou dobu ruskou agresi na souběžném zasedání Valného shromáždění OSN, vyzval Zeman na Rhodu ke zrušení sankcí proti Rusku.

Události posledních dní pak ukázaly, jak k prosazení vlastních mocenských cílů Zeman neváhá využít našich krajanů na Ukrajině stejným způsobem, jako jich využívá Putin. V rozporu se zjištěním českého ministerstva zahraničních věcí, velvyslanectví na Ukrajině i terénních pracovníků uměle vytváří obraz ohrožení české menšiny na Ukrajině a bere si jej jako rukojmí ve snaze odstranit jemu nepohodlného ministra zahraničních věcí a velvyslance v Kyjevě, kterým svědomí a reflexe ukrajinské reality nedovolí jednat jinak než v souladu s demokratickými státy.

Na zmíněné konferenci Putinových propagandistů na Rhodu přirovnal Zeman ukrajinskou krizi k chřipce, která brzy opadne. Jakým způsobem rezonují tato slova u příbuzných tisíců obětí Moskvou vyvolaného násilí na Ukrajině, Krymských Tatrů perzekvovaných na Rusy okupovaném Krymu, či statečných Rusů protestujících opět v ulicích Moskvy a dalších měst proti agresivní politice své země, si nemusíme domýšlet, neboť se již objevují v médiích a na sociálních sítích.

Jakou hanbu uvalil Miloš Zeman na obyvatele českých zemí kvůli jeho podpoře Putinova tažení na Ukrajině, si člověk uvědomí při slovech Mustafy Džemileva, nejvýznamnější postavy Krymských Tatrů, který podobně jako Natálie Gorbaněvská několik let pykal kvůli protestu proti okupaci Československa v roce 1968: „Tři roky jsem seděl za to, že jsem vystoupil proti vstupu sovětských vojsk do Československa. A nyní český prezident vyzývá smířit se s anexí Krymu“, konstatoval Mustafa Džemilev s hořkostí (viz jeho rozhovor pro Televizi TVI).

Natálie Gorbaněvská si řád Bílého lva bezesporu zaslouží. Silně však pochybujeme o tom, zda je vyznamenání z rukou Miloše Zemana opravdu poctou nejvyšší. Ve světle posledních událostí a stěží pochopitelných činů našeho prezidenta tento akt naopak vnímáme jako součást Zemanových politických her a projev nejvyššího cynismu člověka, jehož vyjádření jdou proti duchu celoživotních postojů Natálie.

Proč se Zeman rozhodl vyznamenat pouze Natálii, jednu ze čtyř zesnulých účastníků slavného protestu v srpnu 1968 na Rudém náměstí, když další čtyři jsou stále naživu a zaslouží si i s těmi zesnulými našich poct stejnou měrou? Nechceme nad touto otázkou spekulovat, jedno je však zřejmé – Natálie se Zemanovu objetí již nemůže bránit.

Adam Hradilek a Štěpán Černoušek

autoři mapují osudy protestujících proti okupaci Československa v srpnu 1968, iniciovali vydání knihy Poledne v českém jazyce a tematické publikace Za vaši a naši svobodu

Zkrácená verze článku vyšla v Lidových novinách 25. 10. 2014