Narodil se v Irkutsku na Sibiři v roce 1954. Sibiřské mentalitě podle vlastních slov vděčil za větší tvrdohlavost a touhu po svobodě, ta u něho ovšem stejně byla výrazně silnější než u většiny obyvatel Sovětského svazu. Po přestěhování do Moskvy se v první polovině 80. let aktivně zapojil do disidentského hnutí, především se soustředil na rozmnožování samizdatu. Díky své přátelské povaze se mu podařilo přesvědčit ke spolupráci na množení materiálů celou řadu lidí, kteří by se jinak nejspíš do podobných aktivit nezapojili.
Když ho začala za jeho činnost pronásledovat KGB, uchýlil se do ilegality a několik měsíců unikal zatčení – například tak, že se dlouhé dny povaloval na přeplněných plážích: „svlečený člověk v davu jiných svlečených lidí je méně nápadný,“ vysvětloval později. V roce 1984 ho nakonec zatkli a za šíření knih Varlama Šalamova a George Orwella odsoudili ke čtyřem letům pobytu v pracovní kolonii. Dostal se do lágru v Mordvinsku, kde seděli i další disidenti. Tam se Andrej věnoval své další vášni – studiu cizích jazyků, díky čemuž se později stal oblíbeným průvodcem a tlumočníkem zahraničních novinářů. Právě zde se naučil italsky…
Propuštěn byl v únoru 1987 společně s posledními sovětskými politickými vězni. V té době, za Gorbačovovy perestrojky, začalo spontánně po celém Sovětském svazu vznikat sdružení Memorial, které se dodnes věnuje studiu stalinských represí a také ochraně lidských práv. U toho samozřejmě Andrej nemohl chybět. Kde se něco dělo, tam musel být. Proto se také v roce 1994 hned po vypuknutí války vydal do Čečenska, kde sbíral důkazy o používání zakázaných zbraní. Aktivní byl i během druhé čečenské války, snažil se o diplomatické řešení a dále sbíral důkazy o válečných zločinech proti civilnímu obyvatelstvu. Při tom všem pomáhal i obyčejným lidem stiženým válkou, zajišťoval pro ně léčení a humanitární pomoc. Mnohokrát se dostal pod palbu, věděl, jak se skrývat před jakým typem střel….
S Andrejem jsem se naposledy setkal před rokem a půl. V prosincové, temné Moskvě na mě padla depresivní tíha z utahování šroubů po Putinově návratu do prezidentského křesla. Z lidí jsem cítil skleslost, zklamání i obavy. Až na Andreje – z něj naopak vyzařoval velký optimismus s nezdolným přesvědčením, že nakonec vše dobře dopadne. V posledních letech se účastnil téměř všech protestních shromáždění a nadšeně líčil množství lidí, kteří na ně zpočátku chodili. A to, že se Putinovi daří mnohé z nich zastrašit, prý nevadí: „Ta pozitivní energie tady je a už nezmizí, i když ji teď zdánlivě potlačí. Jednou zase probublá na nějakém naprosto neočekávaném místě a Rusko se nakonec stane normální, civilizovanou zemí,“ věřil Andrej. Bohužel už se toho nedočká.
P.S. Ve čtvrtek 29. května se v Římě koná vzpomínkový večer na Adreje Mironova. Italští přátelé už také chystají plány na postavení pomníčku dvěma Andrejům v Andrejevce…
